25. září proběhl v Tilburgu v klubu 013 Fan Club Day a letos jsme na něm já ani Jane nemohly chybět. A tak jsme se sebrali, zabalili si „pár švestek“ a vydali se do Holandska.

Ke klubu 013, kde se měl Fan club day konat, jsme dorazili kolem desáté, dveře se měli otevírat ve dvanáct. Nebýt drobného problému, asi bychom se dostali do první řady. Ale i třetí řada byla dobrá. (Ale mělo by se dlouhánům zakázat, aby chodili do první řady! Nejednou jsem měla chuť říct jisté dívce přede mnou „Hey, giraph! Head down!“)

Po nějaké čase se na podiu objevili moderátoři, předvedli nová klubová trička a pak to přišlo. Na podium nakráčeli WT i s Robem, odpověděli na pár otázek od fanoušků a odešli se chystat do zákulisí. Mezi tím se promítlo pár reportáží a oficiální filmečky spolu s videem, u kterých jsme si spolu s ostatními zazpívali. A pěkně od podlahy! Pak to přišlo. Singing sessision. Jako tradičně, začali se Shot in the dark a celé vystoupení zakončila píseň The truth beneath the rose, kterou si zvolili fanoušci. Sharon u ní trochu zapomněla textík, ale společně se všemi se tomu zasmála.

Pak měla přijít loterie, do které byli lístky vykoupené hned a soutěže o ceny. A hlavně – Meet and Greet. U vchodu jsme dostali vouchery s čísly a podle čísel nás po skupinkách měli volat. Měli jsme mít možnost se vyfotit a získat od všech členů WT podpisy. Ale bohužel, tady to organizátoři dost podělali. Podle čísel se nakonec nevolalo a u místnosti, kde se vše mělo konat, se udělala fronta delší, než v minulém režimu, když se čekalo na banány. A co víc, v pět hodin nám zabouchli před nosem. Nehledě na to, že jsme přišli o soutěže. K naštvaní, že? A také jsme byli naštvané a nejen my dvě.

Pak nás vyhodili ze sálu, kde měl být koncert a vtlačili nás do malé místnosti, kde prve bylo Meet and Greet. Celou tu dobu se v davu ozývali nadávky v různých světových jazycích (multikulturní den?) a vzduch byl krásně vydýchaný.

A nakonec se nám opět nepodařilo ukořistit první řadu. Ale, druhá a třetí řada byla v tomhle případě také dobrá. Sál byl vyprodaný, nohy nás boleli, celý den jsme nejedli a nepili. A k tomu měla být ještě předkapela. Mé naděje, že by mohla stát alespoň za zlámanou sirku, mě přešli v okamžiku, kdy na podium přišel značně společensky unavený zpěvák, který do sebe lil jednu plechovku s pivem za druhou. Kdyby do jedné z nich kopl, s největší pravděpodobností by to byl přímý zásah do mého obličeje…

Vše jednou končí a nakonec se kapela sebrala a z podia odkráčela. Vše se uklidilo, včetně jedné z rozlitých plechovek od piva a za chvilku to vše vypuklo! WT zase začali Shot in the dark a pokračovali radičním setlistem, zakončeným Stairway to the skies. Bohužel, o poslední tři písně jsem přišla. Davové šílenství, vydýchaný vzduch a den bez pitného režimu na mě zanechal neblahé následky a já jen čekala, kdy padnu do publika. Uznala jsem, že tohle by nešlo a ač nerada, odešla jsem na chodbu a zbytek koncertu jsem poslouchala z chodby.

Po děkovačce ještě Jane předala náš společný dárek – tašku plnou českých sušenek. Sharon ji ještě poslala vzduchem pusinku a odešla z podia pryč.

Co nejrychleji jsme se prodrali davem ven a rozdělali jsme hlavní stan na ulici kousek od vchodu. Ještě jsme kolem stopovali ostatní fanoušky , které jsme znali, aby Jane podepsali TSF plakát, nkteří připsali i vzkaz a ještě něco přikreslili ;-). Kolem nás chodili davy, někteří s námi i něco prohodili. „Jo,jo, týpý, jasný! Ale stejně ti houby rozumím!“ odpověděla jsem jednomu z odcházejících členů The Silent Force crew (česky, samozřejmě). Po chvilce jsme se sebrali a šli k bočnímu vchodu, odhodlaní čekat na WT. Na Meet and Greet jsme podpisy neulovili, tak snad teď! A venku už stal Jeroen, později přišel i Robert se Sharon a Martijn. A ano, fotku i podpis mám ode všech! Se Sharon jsem se pak ještě stačila rozloučit se slovy „See ya in Prague!“, pak mi zamávala a vyrazila. Poměrně mě překvapilo, že Robert i Sharon přijeli každý jiným autem (Rob přijel tréňákem, kterým jela Sharon v jednom videu First Challange do posilovny). Ještě nám na pozdrav zatroubili a pak jsme je vyprovodili potleskem. „Panebože, já mám podpis od Sharon! A od Roba, kolik lidí od něj ještě bude mít teď podpis!?“ Křičela jsem na ulici, když jsme šli na nádraží. Nejspíš jsem v neděli prožila nejhezčí den svého života!

Vendy: však není všem dnům konec

Aaa, vy se máte. Taky bych chtěla podpisy. Fňuk. :D